Uzdravení prenatálních traumat

V této přednášce Jaap van der Wal představí fenomenologický pohled na naši existenci jako embrya, přičemž v pozadí bude stát otázka: Co vlastně děláme, když jsme embryem? Existuje v této fázi našeho života uvědomění nebo vědomí? Prožívá embryo samo sebe a své okolí? Je to vůbec možné u bytosti, která je dnes obvykle považována za "bezmozkovou" a bývá hodnocena jako jakási "ještě nevyvinutá bytost"?

Ukáže se (nebo se to alespoň pokusíme obhájit), že embryo ukazuje, že existují dva způsoby, jak může být vaše duše/mysl zapojena do vašeho těla nebo s ním spojena. Duše tvořící tělo na jedné straně a duše/mysl prožívající se prostřednictvím orgánů, jako je mozek, nervový systém a smyslové orgány, na straně druhé. Vědomí tedy není produktem těla a duch/duše nepřichází skrze tělo! Ve skutečnosti, stejně jako naše vědomí nevzniká prostřednictvím těla, není naše tělo produktem jediné "oplodněné" vaječné buňky, a tedy součtem buněk. Ne!

"Tělo se vyvinulo z nás, nikoli my z něj. My jsme stvořili tělo, buňku po buňce jsme ho stvořili my" (Rúmí).

Součástí přednášky bude také varování, abychom humanizační akt léčení traumatu neredukovali na jakousi opravu mozku. Jak již bylo řečeno: Podmínkou pro vnímání a činnost mozku je vědomí a lidský život je hluboce spojen s myslí, ale není to kauzální princip: vědomí prochází mozkem, ale nevzniká v mozku.

Velká část tohoto setkání s profesorem psychiatrie a významným vědcem a autoritou v oblasti diagnostiky a léčby traumatického stresu bude věnována vašim otázkám, na které vám odpoví přímo pan Stephen Porges. 
Setkání je vhodné jak pro terapeuty, tak i pro laiky, kteří chtějí lépe porozumět sami sobě i lidem kolem.

Polyvagální teorie zdůrazňuje roli autonomního nervového systému při regulaci našeho zdraví a chování. Tato teorie, kterou vytvořil a vyvinul Stephen Porges, PhD., popisuje fyziologické/psychologické stavy, které jsou základem našeho každodenního chování, stejně jako výzvy související s naší duševní pohodou a zdravím. Aplikací polyvagální teorie na náš osobní život i na obory, jako je medicína, vzdělávání a management, můžeme pochopit, jak jsou bezpečnost, koregulace a spojení prvořadé pro zdravou lidskou zkušenost.


Náš autonomní nervový systém se vyvinul, aby nás udržel v bezpečí a naživu. Jak se savci vyvinuli z plazů, náš autonomní nervový systém se adaptoval tak, aby automaticky komunikoval s jinými savci a v případě potřeby zapojoval různé sebeobranné systémy. Když jsou naše sebeobranné systémy opakovaně nebo chronicky zapojené nebo nejsme schopni efektivně komunikovat 
s ostatními, naše tělesné systémy mohou uvíznout v určitých maladaptivních stavech. Porgesova teorie nabízí také efektivní nástroje, jak pomoci lidem překonat trvalé následky traumatu.

Albert Einstein: „Nejdůležitějším rozhodnutím v životě je to, jestli se rozhodneme věřit, že žijeme v dobrém, a nebo nepřátelském vesmíru.“

Jedna z nejpodstatnějších věcí v životě je umění regulace svého nervového systému v každodenním životě. Tato schopnost přináší větší klid i radost, uvolnění napětí a stresu a vědomější přístup k rozhodování.

E-motion koncept je o čištění a léčení traumatu a práci s tělem. Na setkání si teoreticky i prožitkově přiblížíme techniky, které jsou zaměřené na regulaci našeho nervového systému, na uvolnění starých zranění, o kterých často ani nevíme a která jsou uložená v našem těle.  Trauma není to, co se nám stalo, jakkoliv taková situace mohla být bolestivá a náročná, ale to, co nám z takové situace zůstalo uloženo v našem nervovém systému.  Objevíme úplně nový způsob léčení, který vykořeňuje hluboko uložené buněčné vzpomínky, zarytá traumata a zranění, ke kterým jsme doposud neměli přístup.

Beseda o tom, jak milovat život ve všech jeho formách i pohybech. 

Tento speciál DušeK o Rozpouštění, pouštění a odpouštění bude tentokrát probíhat na Moravě jako součást mezinárodního kongresu inteligentního pohybu - Uzdravení prenatálních traumat. Někteří hosté tohoto kongresu budou také součástí besedy, kterou povede jako vždy Jaroslav Dušek, tentokrát s Marošem Vago a Helenou Máslovou. Dalšími hosty jsou: Ellynne Skove a Radek Neškrabal. Více informací o samotném kongresu a hlavně o jeho úžasných hostech, zde: https://aktivace-potencialu.cz/akce/uzdraveni-prenatalnich-traumat/

Tento ranní workshop bude velmi hravý, praktický a prožitkový.

Zaměříme se na:

• Embryologii a vývojové vzorce a evoluční souvislosti
• Tensegitu a ztělesněnou anatomii
• Emoce – energii – dech – páteř
• Kvalitu neutrálu – grounding a centrace Nervový systém (NS) hravě a prakticky
• Dechové praxe pro regulaci ANS (autonomního nervového systému)
• Posturu a kvalitu pohybu jako zrcadla našeho nervového systému aneb tělo nikdy nelže

Stres, trauma a předporodní a prenatální období
- Vystavení stresovým nebo nepřátelským podmínkám v děloze je spojeno s narušeným vývojem a celoživotním rizikem nepříznivých zdravotních následků.
- Stresové faktory v děloze mají větší pravděpodobnost škodlivých zdravotních následků u mužů než u žen.
- Účinky traumatu přetrvávají, protože traumatická událost je uzamčena v buněčné struktuře těla.
- Traumatizovaní lidé reagují na připomenutí traumatu nouzovými reakcemi, které byly relevantní v době původního ohrožení, ale v současnosti nejsou ego syntonické.
- Traumatické události se otiskují do genetického materiálu v zárodečných buňkách, a mohou se tak přenášet po několik generací.

Trauma je obecně definováno jako událost, která vyvolává silný strach, bezmoc nebo hrůzu. Posttraumatická stresová porucha (PTSD) je zvláštním typem traumatu, o kterém se v poslední době hodně mluví. K posttraumatické stresové poruše dochází v podstatě tehdy, když se člověk cítí zdrcený a bezmocný v situaci ohrožení života. PTSD má dlouhodobé a často vysilující účinky.

Přenos traumatu z generace na generaci
Myšlenka, že traumatická zkušenost rodičů se může přenášet na další generace, se ve vědeckých kruzích prosadila na přelomu 70. a 80. let. Od poloviny 80. let se v kontrolovaných studiích na dětech přeživších holocaust (ve skutečnosti dospělých) objevovala zvýšená náchylnost k posttraumatické stresové poruše, nedůvěra ke světu, zhoršené rodičovské funkce, chronický smutek, neschopnost sdělovat pocity, všudypřítomný strach z nebezpečí, separační úzkost, problémy s hranicemi a další psychické poruchy.
Dospělí s nevyřešeným traumatem v dětství mají větší pravděpodobnost, že se u nich vyvinou nemoci související s životním stylem (srdeční choroby, rakovina, mrtvice, cukrovka, zlomeniny koster a onemocnění jater) a že se dostanou do systému trestního soudnictví a zůstanou v něm. Tito lidé trpí nejvyšší mírou nezaměstnanosti, chudoby, alkoholismu a sebevražd v zemi. Všechny tyto faktory jsou spojeny s nepříznivými neurologickými vývojovými důsledky u potomků. A pamatujme: zneužívání plodí zneužívání po mnoho generací, dokud se řetězec nepřeruší.
Stejným způsobem jakým předávají rodiče svým dětem genetické vlastnosti, předávají také nejrůznější "získané", tj. epigenetické vlastnosti, zejména pokud mají původ v silných emocionálně vypjatých zážitcích, jako je vystavení hladu, násilí nebo tragické ztrátě blízkých. Takové traumatické události zanechávají otisk v genetickém materiálu zárodečných buněk jedince a mohou se přenášet na jeho děti a děti jeho dětí.

Buněčná paměť traumatu
Následky traumatu přetrvávají, protože traumatická událost je uzamčena v buněčné struktuře těla. Chronické trauma je dalším příkladem tělesné paměti. V takových případech může dotek, vůně, zvuk, dokonce i určité druhy počasí působit jako spouštěč a přivést minulost náhle znovu do přítomnosti. Spisovatel Aharon Appelfeld to ve svých pamětech vyjádřil takto: Všechno, co se tehdy stalo, zanechalo stopu v buňkách mého těla. Ne v mé paměti. Zdá se, že buňky těla si pamatují lépe než paměť, která je k tomu určena. Celá léta po válce jsem nechodil uprostřed chodníku nebo cesty, ale vždycky blízko zdi, vždycky ve stínu, vždycky ve spěchu jako někdo, kdo utíká... Někdy stačí ucítit vůni jídla, vlhkost v botách nebo zaslechnout náhlý hluk, abych se vrátil do války... Válka mi sedí ve všech kostech.
Ve výše uvedeném příkladu se nejedná o konkrétní epizodu, ale o celý úsek života člověka, který zanechal v těle hlubší a trvalejší stopu, než by kdy mohla zanechat autobiografická paměť.
Traumatizované osoby reagují na připomenutí traumatu nouzovými reakcemi, které byly relevantní v době původního ohrožení, ale v současné situaci se již bohužel neuplatňují. U osob postižených posttraumatickou stresovou poruchou se projevují trvalé a všudypřítomné příznaky deprese, pocitu viny za přežití, hněvu, intenzivního strachu, sebedestruktivního chování včetně užívání návykových látek, hypervigilance, disociace, nízkého sebevědomí, snů o znásilnění, nedobrovolných a vtíravých vzpomínek na traumatickou událost, ztráty paměti na další části této události, nedostatečné schopnosti soustředění, zhoršení sociálního fungování a pocitu odloučení nebo odcizení od ostatních.

Reprezentativní výzkum Vědci z McGillu a jejich švýcarští spolupracovníci zjistili, že histony jsou součástí obsahu spermií přenášených při oplodnění. Vědci vytvořili myši, u nichž mírně změnili biochemickou informaci na histonech při tvorbě spermatických buněk. Potomci byli nepříznivě ovlivněni jak z hlediska svého vývoje, tak z hlediska přežití. Tyto účinky bylo možné pozorovat i o dvě generace později. Jejich zjištění jsou pozoruhodná, protože naznačují, že na dědičnosti se kromě DNA podílí i další informace. Studie zdůrazňuje zásadní roli, kterou hrají otcové ve zdraví svých dětí, a dokonce i vnoučat. Tufts University School of Medicine přinesli studii, ve které byli samci myší během dospívání vystaveni chronickému stresu ze sociální nestability. Ti pak přenášeli chování spojené se stresem na své potomky ženského pohlaví nejméně po tři generace, a to i v případě, že tyto děti samy nikdy nezažily výrazný stres nebo se se svými biologickými otci nestýkaly. Bylo zjištěno, že jedním z mechanismů tohoto účinku je spermatická miRNA.

Exprese miRNA ve spermiích u lidí je ovlivněna faktory prostředí, jako je kouření a obezita. Toto je však první studie, která prokázala změny miRNA ve spermiích v reakci na stres u lidí, a zvyšuje možnost, že by miRNA ve spermiích mohla být biomarkerem raného zneužívání i zvýšené náchylnosti potomků k psychiatrickým poruchám.

Hojení
Traumata, ať už fyzická nebo psychická, jsou uzamčena v celém těle. Zdravotníci, jako jsou osteopati, chiropraktici, kraniosakrální terapeuti, maséři a další, kteří pracují s tělem svých klientů, se obecně hlásí k přesvědčení, že právě fyzické, sexuální nebo emocionální trauma vytvořilo v těle lokalizovanou, natlakovanou oblast nebo oblasti s cizí, neuspořádanou energií, ve kterých není vlastní vědomí. Práce na těchto oblastech často odhalí a uvolní traumatické vzpomínky s tím může zbavit člověka i chronické bolesti. Kromě osobního poradenství nebo terapie, poskytuje katarzní uvolnění bolestných emocí také sdílení hrůzných vzpomínek s ostatními členy komunity při různých ceremoniích. Iniciuje zmírnění či ukončení zármutku, včetně pozitivnější identity a motivaci k individuálnímu a komunitnímu uzdravení. Výsledkem je méně studu, viny, stigmatizace, hněvu, smutku a nárůst radosti, pocitu osobní síly a ocenění a úcty k rodinnému původu.

Vezměme si, jakou roli v kulturních snahách o překonání psychického traumatu hrály po staletí změněné stavy vědomí - jako jsou potní chýše, hypnóza, amytal sodný a psychedelika. Psychedelika byla dlouho využívána tradičními léčiteli k podpoře fyzického a duševního zotavení. Americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv nedávno udělil MDMA a psilocybinu označení průlomové terapie. Jen proto, aby urychlil studium jejich účinnosti u psychických poruch. Kliniky zabývající se ketaminem se rychle množí.

Narušení vazby ve vztahu mezi matkou a dítětem a její náprava: Úvod do pre a perinatální psychologie a hodnocení rizik

Bonding je intenzivní cit, který matka chová ke svému dítěti v děloze a po porodu. Je to „emoční pouto“, které vytváří silný instinkt savců chránit a pečovat o svá mláďata. Všichni savci se tímto způsobem „poutají“ ke svým mláďatům a mláďata si pak vytvářejí citovou vazbu na své matky. Tzv. Vazba a připoutání jsou pro přežití klíčové. Důvěra, pocit vlastní hodnoty, schopnost navazovat vztahy s ostatními, spolupracovat s ostatními a radovat se ze života jsou klíčové aspekty vazby a připoutání, které mohou ovlivnit prosperitu v životě, a to jak emocionální, tak fyziologickou.

V těhotenství a při porodu může dojít k narušení této vazby, které má vliv na zdraví matky i dítěte. Po porodu mohou vznikat poruchy nálady a úzkostné stavy, koliky a neutěšené děti, děti s astmatem, ale i děti chladné, odtažité a hrubé. V pozdějším věku se setkáváme s dospělými, kteří nejsou schopni udržet zdravé vztahy v manželství, v práci a ve společnosti.

Na tomto semináři se seznámíme s prenatální a perinatální psychologií a tím, jak souvisí se zdravím. Zaměříme se na význam bondingu, narušení bondingu a intervence k nápravě bondingu. Budeme zkoumat otisky početí, těhotenství a porodu.

Rituál dokolébání - přerámování pre a perinatální zkušenosti.

Rituál dokolébání přináší způsob, jak nahlédnout svou vlastní prenatální a perinatální zkušenost z úrovně paměti těla. 
V bezpečném prostoru, s dostatkem času na vše, je možné přerámovat tyto naše zkušenosti a dát tělu i duši možnost prožít tento jedinečný liminální čas zrození jinak. Klíčovým přístupem je laskavost k sobě, soucit a láskyplná pozornost, které nám na začátku života mohly chybět. Workshop bude obsahovat praktickou ukázku s figurantkou, která již svým vlastním procesem Rituálu dokolébání prošla.

Pro zájemce po té bude následovat prohlubující workshop pro malou skupinu 10 lidí (19,00h - 21,00h) - Rituál dokolébání - přinese tvořivou část, úvodní meditaci „Cesta zrození” s následným zavinutím do „porodní plachty”. To vše za laskavé podporující živé hudby.

Kdo máte o tento prohlubující workshop předběžný zájem, prosím, pošlete nám email na: [email protected]. Následně Vám zašleme doplňující informace, včetně ceny a Vy se pak budete moci rozhodnout.